"Všechno jsem dělala správně."

Práce, domácnost, děti, starost o druhé… Jen jsem někde po cestě přestala existovat já." řekla mi klientka, která dorazila na terapii v naprostém tichu…Neplakala, nenadávala… Jen seděla, tichá, vyčerpaná do morku kostí. A dodala: "Nejsem smutná. Nejsem ani šťastná. Jen… nejsem."Vyhoření není křik.Je to mlčení.Je to, když vás přestanou bavit i věci, které jste dříve milovali.Když nemáte sílu ani na odpočinek.Když koukáte do zdi a nevíte, co je vlastně smyslem.Když vás neuklidní ani to, co vás dřív nabíjelo.Když už si ani nepřejete nic, jen klid. Ticho. A nebýt.A co je horší — nikdo si toho nevšimne. Protože "fungujete".V práci jste výkonní. Doma spolehliví.Jenže uvnitř jste prázdní.Ale právě v tomhle bodě, kde všechno působí bez barvy, se dá znovu začít. Pomalu. Bez tlaku. Bez "musíš se dát dohromady".Terapie není zázrak.Ale je to první místo, kde si smíte říct nahlas: "Já už nemůžu." A nikdo to nebude brát jako slabost.Terapie není ani o výkonech. Je o navrácení života tam, kde teď vládne ticho.Pokud máte pocit, že se už dlouho jen přetvařujete, že "je to v pohodě", ale uvnitř vám dochází dech - nemusíte na to být sami.Jsem tady. A slyším i to, co říká ticho.Příběh byl zveřejněn se souhlasem mé klientky.