„Vím, že mě miluje. A stejně se bojím, že odejde.“

Slova, která u mě v terapii nedávno řekla moje klientka Šárka.Žárlivost se často nehlásí k logice. Nepřichází, protože by byly důkazy o nevěře. Přichází, protože někde hluboko je někde hlas, který šeptá: nejsi dost dobrá. Nezasloužíš si, aby Tě někdo miloval.A tak kontroluje. Podezírá. Sleduje. Testuje...Tisíc drobností, které mají Šárku přesvědčit, že jí její partner miluje – a mají ji na chvíli uklidnit.A pak jí nakonec stejně opustí – ne on. Ale klid. Její vnitřní klid.A pak přijde další vlna:"Proč se zasmál u zprávy?""Proč mi neodpověděl hned?""Proč jí lajknul fotku?"Je to vyčerpávající.A je těžké o tom mluvit, protože žárlivost má špatnou pověst. Vypadá jako slabost, hysterie, selhání. Žárlivost není jen "nedůvěra". Je to bolest z minulosti, která si našla nový kostým.Zrada, opuštění, srovnávání.Dětská zkušenost, že láska je nestálá.Strach, že lásku si musím zasloužit – nebo si ji ohlídat.A možná i poznání, že když žárlím, vlastně nežárlím na něj… ale na to, že někdo jiný je víc než já.Terapie není o tom, že se žárlivost vypne.Je o tom, že přestanete být rukojmím vlastní nejistoty.A začnete znovu věřit sobě. A vztahu.Protože vztah založený na strachu neudrží ani ta největší láska.Příběh byl zveřejněn se souhlasem mé klientky.