„Nechce se mi umřít. Jen už prostě nevím, jak dál žít.“

Tohle mi řekl jeden z mých klientů.A pak dlouho koukal do země.A já věděla, že přesně popsal depresi. Bez diagnóz. Bez cizích slov.Tak, jak opravdu bolí.Deprese není lenost.Není slabost.Není "blbá nálada, co přejde".Deprese je ráno, kdy nezvládnete vstát.Je telefon, na který nedokážete odpovědět.Je hlas v hlavě, který tiše říká: "Nikdo by si ani nevšiml, kdybys tady nebyl"V takových chvílích terapie nestačí. A taky nemá stačit.Klient přišel ve fázi, kdy už jeho tělo i mysl volaly o pomoc příliš dlouho.Spolu jsme se shodli, že potřebuje víc než jen slova – a proto jsme zapojili i psychiatra.Dostal medikaci, která ho v těch nejtemnějších týdnech zastabilizovala.Neotupila.Jen ztlumila pád, aby mohl začít znovu stát.A pak jsme mohli začít pomalu hledat světlo.Ne v euforii.Ale v drobnostech: Že vstal. Že se osprchoval. Že přišel.Jednou řekl:"Dneska to bylo o pár procent míň černý."A to bylo všechno.A taky to bylo dost.Deprese není selhání.Je to zpráva těla a duše, že bylo už příliš dlouho těžko – a nikdo si toho nevšiml.Ať už se z ní vracíte pomocí terapie, léků nebo obojího – není to slabost. Je to odvaha žít.(Příběh sdílen se souhlasem klienta.)