„Nechci, aby si ho pamatovaly jen podle fotek.“

Přišla ke mně žena, které náhle zemřel manžel. Dvě malé holčičky. Tři a šest let. Žádné varování. Žádné loučení.

"Pořád čekám, že se otevřou dveře. Že přijde, jako vždycky, a holky se mu vrhnou kolem krku." Jenže dveře zůstávají zavřené. A na otázku "Kde je táta?" už nestačí říct, že je na cestě. V terapii jsme nejdřív hlavně mlčely. Protože někdy je ticho hlasitější než slova. Pak mluvila o tom, že musí být silná. Kvůli holčičkám. Kvůli všem. Ale nikdo nevidí, že po nocích drží jeho mikinu a dává si jeho fotku pod polštář. A že už měsíc nezavřela okno v ložnici. Protože ho v tom posledním okamžiku slyšela odcházet právě tamtudy. Zármutek není jen pláč. Je to každodenní úsilí nezhroutit se u snídaně, když jedno z dětí řekne: "Táta měl rád marmeládu, viď?" A pak jsme začaly po troškách skládat úlomky toho, co zůstalo: Vzpomínky, které ještě bolí. Pocity, které se nedají říct doma, protože tam ona musí být silná. Přesvědčení, že když se rozpadne, rozpadne se celý svět jejích dcer. Mluvily jsme o vině, která tam nemá co dělat. O tom, že smutek má právo být viděn i v přítomnosti dětí. O tom, jak mluvit o smrti tak, aby to bylo pravdivé a přitom nezlomilo duši. Začaly jsme vytvářet paměťové rituály, aby táta zůstal přítomen – ne jako stín, ale jako příběh, který v sobě nesou. Malovaly pro něj dopisy. Povídaly si každý večer, co by mu chtěly říct. A smály se, když vzpomínaly, jak zpíval písničky nejhůř na světě. Smutek nezmizel. Ale přestal být nepřítelem. A v tomhle novém tichu už někdy bylo slyšet i světlo. 

(Příběh sdílen se souhlasem klientky.)