"Bolí vykrvácet?"

"Neřež si to. Proboha, proč to děláš?"Tuhle větu slyšela Sára od mámy.Pak už jen mlčení. A dlouhý rukáv.V terapii říkala: "Nechci se zabít. Jen se potřebuju nějak cítit. Nějak si ulevit."Sára je tichá, hodná. Na první pohled všechno zvládá.Dobrý prospěch. Milá k ostatním. Nevyčuhuje. Ale uvnitř je tolik tlaku, že by roztrhl kov.Strach, že je špatná. Vztek, který nesmí ven. Slzy, které nikdo nevidí."Když se říznu, aspoň to na chvíli přestane bolet uvnitř." říkala tiše.Sebepoškozování není volání o pozornost. Je to často křik beze slov. A když se nenajde bezpečný prostor pro emoce, tělo je začne nést místo duše.Když není možné plakat nahlas, krev je jediný důkaz, že to není v hlavě.Že něco opravdu bolí.V terapii jsme netlačily na to, ať přestane.Místo toho jsme hledaly, co ta bolest říká. A jak jinak ji unést. Jak přežít ty pocity, které jí dřív trhaly kůži. Pojmenovat je. Pochopit je. Přijmout je.Šly jsme společně až na dřeň, až na krev… a dnes už Sára nenosí dlouhé rukávy kvůli jizvám.Ale protože jí je někdy prostě zima.(Příběh sdílen se souhlasem klientky.)